Milovat proti všem předpokladům - Rob Parsons

Tato kniha mě velmi zaujala. Po řadě knih s tématikou partnerských vztahů potažmo manželství, přichází jedna, která je psaná velmi lehce, věcně i prakticky. Doplněná zajímavými příklady ze života i příběhy pro snazší pochopení. Autor, který vychází z vlastních zkušeností a dlouholeté praxe manželského poradce, nám ve své knize postupně odhaluje úskalí nedostatečné komunikace mezi partnery, pomáhá řešit konflikty, vybízí k důležitosti času na lásku i ke chvále partnera, stejně tak jako řeší problémy sexuality, zamýšlí se nad důvodem nevěry či ukazuje, jak zvládnout finanční těžkosti. Prostě a jednoduše: dává nahlédnout do pozadí slov „Milovat proti všem předpokladům.“ Knihu lze doporučit všem. Těm, kdo nejsou spokojeni, aby jim pomohla zbavit se problémů. Stejně tak těm, kteří spokojeni jsou, aby jim spokojenost vydržela. V neposlední řadě těm, kteří se na manželství připravují či o něm přemýšlí. Autor knihy, Rob Parsons, je výkonný ředitel CARE for the Family – organizace, která je zaměřena na podporu rodiny.  Knihu si lze zakoupit v nakladatelství Návrat domů. http://www.navrat.cz/book.asp?bookid=174&buy=1  

Ukázky z knihy:

Skutečná cena zaneprázdněnosti. 

Dovolte, abych vás pozval k jídelnímu stolu. Je kolem šesté večer. Muž byl celý den v práci. Jeho žena možná také právě dorazila z práce nebo byla celý den doma s dětmi a hrozně ráda by si s ním popovídala, ale v tuto denní dobu to už dávno vzdala. Jejich dvě malé děti jsou však odhodlané se o to pokusit!
Jedno dítě hlásí: „Tati, byla jsem dneska druhá v pravopise a Petr mě zase tahal za vlasy.“
Pětiletý sourozenec se nenechá zahanbit, a tak vpadne sestře do řeči: „Naše učitelka na mě byla zase protivná a Markovy rybičky mají miminka.“
Ale muž mlčí.
Jen něco zamručí přes okraje novin. Pravda, je to vytížený člověk. Má za sebou perný den a čeká ho ještě náročnější večer. Jeho mysl je naprosto přepracovaná. Zdá se, že nic z toho, co někdo z jeho rodiny řekne nebo udělá, ho nedokáže dostat z tohoto stavu strnulosti.Ale v tom zazvoní telefon a dětský hlásek ohlašuje:
„Tati, to je pro Tebe.“ A muž náhle ožívá, hýří nápady, strategiemi, názory..a malý chlapec s dívkou jej pozorují. Do ničeho nekopou, nekřičí ani nebouchají do stolu – bylo by lepší, kdyby něco z toho prováděli – ale sdělení, kterého se jim hlasitě a jasně dostává, zní: „Na tomhle mu záleží, tohle ho oživí.“
„Tati, budeš si s námi dneska večer hrát na počítači?“
„Dneska ne, chlapče,“ říká. „Musím jít na schůzi. Zítra – zahrajeme si zítra.“
Smutné na tom je, že dítě se nedohaduje. Přijímá odpověď s pocitem nevyhnutelnosti, jež v sobě skrývá zárodky tragédie.Posuneme se v čase o něco dopředu. Je tři čtvrtě na dvanáct a on se ještě nevrátil. Jeho manželka už leží v posteli. Její muž není s jinou ženou ani se nikde neopíjí. Ale není ani s ní. Vlastně si spolu už kolik měsíců o ničem hlubším nepovídali. Proti její vůli v ní narůstá pocit hořkosti. Druzí lidé si toho muže velmi váží. Je to přesně ten typ člověka, s nímž byste chtěli přijít do styku, kdybyste potřebovali něco zařídit. Velkou část svého života tráví tím, že pomáhá jiným. Je to hodný člověk, aktivní v církvi. Ale ve skutečnosti přišel o manželku a jeho děti jsou sirotci…

Vzpomínám si, jak mi před pár lety jeden přítel řekl: „Robe, vypadáš dost přetaženě. Už jsi slyšel to staré orientální přísloví: Děláš-li toto, nemůžeš dělat tamto?“
Čas má své hranice. Člověk si ho nemůže koupit, vzít na splátky ani pronajmout. Nemůže si ho dokonce ani naspořit. Často mluvíme o úspoře času, ale to vlastně nejde, protože jakmile čas ušetříme, nějak ho strávíme a každé rozhodnutí o tom, jak strávíme čas, předem vylučuje možnost strávit ho jinak… 

Johny Lingo a manželka za osm krav. …

O Johnym se zmiňovalo mnoho lidí v mnoha souvislostech. Pokud bych chtěla strávit pár dnů na ostrově Nurabandi, mohl by mě Johny Lingo ubytovat. Kdybych si chtěla zarybařit, mohl by mi ukázat, kde nejlépe berou. Kdybych snad měla zájem o perly, přinesl by mi ty nejlepší kousky. Všichni lidé z Kiniwaty mluvili o Johnnym Lingo s uznáním. A přesto, když o něm hovořili, vloudil se jim do tváře úsměv, který byl nepatrně posměšný…

„O co jde?“ chtěla jsem vědět. „Všichni mi říkají, abych se spojila s Johnnym Lingo, a pak se svíjí smíchy. Zasvěťte mě do té legrace.
„Ale, lidé se rádi smějí,“ řekl Sheckin a pokrčil rameny.
„Johnny je nejchytřejší, nejsilnější mladík na ostrově. Na svůj věk také nejbohatší.“
„Ale pokud je to všechno tak, jak říkáte, co je na něm k smíchu?“
„Jen jediná věc. Před pěti měsíci, o svátcích, přijel Johnny na Kiniwatu a našel si tady manželku. Zaplatil za ni jejímu otci osm krav!“.
Ostrovní zvyklosti jsem už znala natolik, že to na mě učinilo ohromný dojem. Za dvě nebo tři krávy byste si pořídili slušnou až průměrnou manželku, za čtyři až pět velice přijatelnou.
„Panečku!“ pronesla jsem. „Osm krav! Ta musí být krásná, až to bere dech.“
„Ošklivá není,“ připustil a trošku se usmál. „Ale i ti nejlaskavější by o Saritě řekli, že na ní nic není. Sam Karoo, její otec, se už bál, že mu zůstane na ocet.“
„A pak za ní dostal osm krav? Není to zvláštní?“
„Tolik za dceru nikdo předtím nedostal.“
„A přesto říkáte, že na Johnnyho manželce nic zvláštního není?“
„Říkal jsem, že by bylo laskavé říct o ní, že je obyčejná. Byla kost a kůže. Chodila shrbená a se svěšenou hlavou. Lekala se svého vlastního stínu.“
„No,“ řekla jsem, „je vidět, že v lásce platí, proti gustu žádný dišputát.“
„Přesně tak,“ souhlasil muž. „A proto se také vesničané tak zubí, když o Johnnym mluví. Skutečnost, že nejchytřejšího obchodníka na ostrovech vypekl starý hloupý Sam Karoo, je neobyčejně uspokojuje.“
„Ale jak se to mohlo stát?“
„To nikdo neví a každý se tomu diví. Všichni bratranci na Sama naléhali, aby žádal tří krávy a trval na dvou, dokud nebude mít jistotu, že Johnny zaplatí aspoň jednu. Pak přišel Johnny za Samem a řekl: „Otče Sarity, nabízím vám za vaši dceru osm krav.“
„Osm krav,“ říkala jsem si, „toho Johnnyho Lingo bych ráda poznala.“...

Když jsem se pak setkala se štíhlým, vážným mladým mužem a on mě laskavě uvítal ve svém domě, byla jsem ráda, že se u svých vlastních lidí těší úctě, jež se nemísí s výsměchem. Posadili jsme se u něho v domě a zapředli rozhovor.
Potom se zeptal: „Přicházíte z Kiniwaty?“„Ano.“
„Mluví se o mně na ostrovech?“
„Říkají, že neexistuje nic, co bych mohla chtít a co byste mi nemohl pomoci sehnat.“
Jemně se usmál. „Moje žena je z Kiniwaty.“
„Ano, vím“.
„Mluví o ní?“
„Trochu“
„Co říkají?“
„Ale, že…“ Ta otázka mě vyvedla z rovnováhy. „Vyprávěli mi, že jste se vzali o svátcích.“
„Nic víc?“ Křivka jeho obočí mi napověděla, že ví, že se toho musí říkat více.
„Říkají také, že svatební smlouva zněla na osm krav.“
Odmlčela jsem se. „Nechápou proč.“
„Na to se ptají?“ V očích mu zableskla radost. „Všichni na Kiniwatě ví  těch osmi kravách?“
Přikývla jsem.
„Na Nurabandi  to také všichni vědí.“
Hruď se mu dmula uspokojením. „Pokaždé, když se bude mluvil o manželské smlouvě, lidé si připomenou, že Johnny Lingo zaplatil za Saritu osm krav.“
Tak to tedy je, pomyslela jsem si: ješitnost. A pak jsem ji uviděla. Sledovala jsem ji, jak vstoupila do místnosti a dala na stůl květiny. Chvilku postála a usmála se na mladého muže vedle mě. Potom zase svižně odešla. Byla to nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. Držení ramen, křivka její brady, třpyt v jejích očích – to všechno vypovídalo o hrdosti, na níž jí nikdo nemohl upřít právo. Obrátila jsem se k Johnnymu Lingo a zjistila jsem, že se na mě dívá.
„Obdivujete ji?“ zeptal se s potlačovanou radostí?
„Je…nádherná. Ale není to Sarita z Kiniwaty,“ dodala jsem.
„Je jen jedna Sarita. Možná, že nevypadá tak, jak se na Kiniwatě říká.
„To tedy nevypadá. Slyšela jsem, že na ní nic není. Všichni si z vás dělají legraci, protože jste se nechal Samem Karoo napálit.“
„Vy myslíte, že osm krav bylo moc?“ Na rtech mu přelétl úsměv.
„To ne. Ale jak to, že je úplně jiná?“
„Přemýšlela jste někdy o tom,“ zeptal se mě, „jaké to pro ženu musí být, když ví, že se její manžel dohodl na nejnižší ceně, za kterou bylo možno ji koupit? A potom později, když si ženy spolu povídají, chlubí se, kolik za ně jejich manželé zaplatili. Jedna řekne čtyři krávy, jiná možná šest. Jak se cítí žena, kterou prodali za jednu nebo dvě krávy? To se mé Saritě nemohlo stát.“
„Takže vy jste to udělal jen proto, abyste udělal své ženě radost?“
„Ano, chtěl jsem, aby Sarita byla šťastná. Ale chtěl jsem ještě něco víc. Říkáte, že je jiná. To je pravda. Ženu může změnit mnoho věcí. Věci, které se stanou uvnitř, věci, které se stanou venku. Ale na čem záleží nejvíce, je to, co si žena myslí sama o sobě. Na Kiniwatě věřila Sarita tomu, že nemá žádnou cenu. Teď ví, že má větší hodnotu než kterákoliv jiná žena na ostrovech.“
„Vy jste tedy chtěl…!
„Chtěl jsem si Saritu vzít. Miloval jsem ji a žádnou jinou.“
„Ale…“ už jsem to téměř chápala.

„Ale,“ dodal klidně, „chtěl jsem ženu za osm krav“